Původně se tato akce jmenovala „Za tajemstvím kočičích kamenů“ a měla se konat na chatě Hubertka v Jizerských horách společně s raspenavským oddílem Zálesák. Opravdu jsme v pátek v podvečer na Hubertku vyrazili, nicméně když jsme vstoupili dovnitř, zjistili jsme, že v chatě se nachází kromě raspenavského oddílu minimálně ještě dalších 40 jakýchsi pionýrů z Liberce a Jablonce, o kterých jsme předem nevěděli. Když jsme se začali vybalovat v našem pokoji, přišli vedoucí těchto pionýrů (které jsme ani neznali) a začali se dožadovat na náš úkor dalších míst na spaní. Následně jsme se dozvěděli, že jich má za chvíli ještě dalších 20 přijet a to již byla opravdu pověstná poslední kapka. Komu by se chtělo trávit víkend v přecpané chatě s neznámými lidmi a nemít si přitom kam lehnout.
Stačilo několik telefonátů správným ochranářským směrem a náhradní řešení bylo na světě. Za chvíli jsme odcházeli s batohy směr Hejnice. Zde jsme nakoupili večeři, kterou jsme snědli na nádražním nástupišti a chvíli jsme ještě čekali na auto řízené panem Hofmanem, který se uvolil nám pomoci s převozem na náhradní místo. Nakonec jsme vyrazili 2 auty nejkratší cestou přes Polsko (kde jsme nakoupili proviant) a Německo směr Šluknovský výběžek. Cesta byla náročná, silnice byly zasněžené a byla pěkná sněhová metelice. Okolo 22 hodiny jsme ale konečně dorazili do našeho nového azylu.
Naším útočištěm se na tento podivně započatý víkend stala terénní stanice AOPK ČR v Chřibské a to díky ochotě vedoucího Správy CHKO Lužické hory Ing. Tomáše Besty a správců stanice manželů Sojkových, kteří nás mile přivítali v pěkně vytopené chalupě. Po krátkém čaji jsme šli rychle na kutě, abychom zapomněli na poněkud zpackaný začátek této akce.
Ráno jsme se probudili do mrazivého dne. Bylo -9°C a sněžilo. Po snídani jsme si přečetli krátký úryvek z knihy Miloše Zapletala o Soví jeskyni. A pak jsme již vyrazili naším terénním autem bílými pláněmi (ano, tak občas vypadala silnice) na sever národního praku České Švýcarsko, do údolí Vlčího potoka nedaleko Brtníků. Odtud jsme se vydali po značeném okruhu k Brtnickým ledopádům. I když byla polovina března, počasí bylo spíše lednové. A tak byly k vidění i pěkné ledopády. Svačinu jsme si dali ve Velkém pruském táboře a následně jsme již putovali k Soví jeskyni, kterou mnozí z nás viděli poprvé. Konečně jsme stanuli přímo na místě závěrečného děje stejnojmenné slavné dobrodružné knihy. A pak nás čekala cesta zpátky k autu, jenže ouha, sotva jsme vylezli na pláně nad Brtníky, přepadla nás opravdová zima s větrem a pocitová teplota byla blízko té, jaká je na Sibiři. Zahaleni až po uši, s ledovým větrem v protisměru jsme se snažili dosáhnout údolí Vlčího potoka. Když jsme došli k autu, každý si kontroloval ušní lalůčky a špičku nosu, zda je ještě vůbec cítí. Naštěstí nikdo neomrzl, ale trochu jsme si tímto hrábli doslova až ke dnu.
Nasedli jsme rychle do auta a přesunuli jsme se do osady Kopec, kde jsme v restauraci „Gasthaus zum Otto“ rozmrzli u vydatného a chutného oběda. A pak jsme s plnými břichy okolo 15 hodiny odjížděli směr Chřibská. Pak následovala teplá sprcha, odpočinek a večeře. Po večeři jsme se sesedli v klubovně a za doprovodu Tomášovy kytary a houslí paní Sojkové jsme zpívali různé písničky. Byl to pohodový večer.
Ráno rychlá snídaně, balení, úklid základny a po 9. hodině přesun do Liberce, někteří autem, zbytek vlakem.
I když výprava začala poněkud zmateně, nakonec se, myslím, velmi vydařila a přeplněná Hubertka nám vůbec nechyběla.