Když jsme plánovali tuto výpravu, věřili jsme, že počasí nám bude přát, ale vše bylo nakonec jinak.
Sešli jsme se v sobotu ráno ve Ferdinandově, odkud jsme vyrazili Velkým Štolpichem vzhůru na Tetřevky. Svítilo sluníčko a dole bylo jaro v plném proudu. Za necelou hodinku jsme byli nahoře. Kolem základny ležely ještě velké zbytky sněhu.
Rychle jsme zatopili, uvařili si oběd a po krátkém odpočinku jsme vyrazili po zasněžené cestě přes Žďárek do sedla Holubníku. Zde jsme uklízeli odpadky po neukázněných turistech. Bylo jich požehnaně. Cestou zpět jsme ještě vysbírali příkopy podél lyžařské magistrály, které byly plné plastových sáčků od různých energetických dobrůtek pro lyžaře. Bohužel se začalo kazit počasí, zatáhlo se a začalo mrznout. Navečer se ještě přidal silný vítr.
Vyrazit na monitoring sýců byl nesmysl, protože ve stávajícím větru bychom nic neslyšeli. Proto jsme po krátkém váhání zůstali na základně a udělali si hezký večer v klubovně při zpěvu kytary a četbě z kultovní Knihy o Jizerských horách od Míly Nevrlého.
Ráno sice opětovně prosvítalo mezi mraky slunce, ale docela dost mrzlo. Po snídani, ke které jsme měli oblíbenou domácí buchtu čerstvě upečenou v troubě našeho kuchyňského sporáku, jsme rychle uklidili a vydali se oklikou přes sedlo pod Ptačími Kupami do Malého Štolpichu a to pěkně krkolomnou zkratkou. Kolem poledne jsme již byli ve Ferdinandově, kde jsme se rozešli.
I když počasí nevyšlo a nesplnili jsme původní cíl, byla do příjemná a pohodová výprava.