Junior Ranger Jizerské hory

Začal nový školní rok a po delší covidové pauze jsme opětovně mohli opětovně rozjet naplno naší činnost. A proto jsme hned v polovině září uspořádali tradiční výpravu do Jizerských hor, abychom společně pozorovali jelení říji, která již touto dobou byla v plném proudu.

Sešlo se nás v pátek na libereckém autobusovém nádraží celkem 12. Mezi nimi i několik nováčků, kteří s námi vyrazili poprvé na výpravu. Odtud nás několik ochotných rodičů odvezlo auty až k bedřichovské hájence. Společně jsme pak pokračovali přes Hřebínek na Tetřeví chatu. Na chatě již čekal Tomáš, který zde od rána opravoval se zedníkem prasklý komín. Posadili jsme se kolem táborového kruhu a zahráli jsme si úvodní seznamovací hru, v zápalu které jsme se trochu dokola pomlátili srolovanou dekou. Poté jsme se rychle ubytovali, navečeřeli a se setměním jsme vyrazili na Žďárek poslouchat jelení řev. Bylo to velmi zajímavé, několik jelenů troubilo kolem za jasné noci jako o závod. Po návratu jsme se opět sešli u táborového ohně a za zpěvu kultovní jizerské písně „Island“ jsme vztyčili na stožár naší  oddílovou vlajku. Trochu jsme si pak vyprávěli, zpívali naše táborové písničky, ale také jsme se učili pozorovat noční oblohu a určovat sever. Těsně před večerkou  ještě dorazil Míla s Vaškem, takže nás nakonec bylo celkem 15.

V sobotu nás přivítalo ráno celkem slušné počasí, a tak po rozcvičce do půl těla a společné snídani jsme rychle udělali ranní nástup, vztyčili vlajku a mohli jsme začít hrát první velkou terénní hru. Soutěžilo se ve dvou týmech, které se nesměly za žádnou cenu roztrhnout. Každý tým se společně musel držet pláště pneumatiky, kterou musel donést do Štolpichu a dotknout se u prvního mostu kovového zábradlí. Jenže se vloudilo malé nedorozumění, první most, který byl plánován jako cílový, neměl zábradlí kovové, ale dřevěné. A tak družstva běžela Velkým Štolpichem dolů až k pomníku císařovny Sisi, kde se nachází most s opravdovým železným zábradlím. Zpátky se tak vrátili všichni notně zpocení a doslova vysílení. Po krátké pauze následovala soutěž ve sběru borůvek, při které se našlo také mnoho pěkných smrkových hřibů. Následoval oběd, polední pauza a pak opět další hra. Tentokráte muselo každé družstvo za určený časový úsek donést co nejvíce vody v ešusech ze Štolpichu. Bylo to pro všechny náročné, protože ještě neodezněla bolest nohou z dopolední drsné hry. Bohužel začalo již během hry krápat, což nám překazilo plánovaný odpolední horolezecký výcvik. Místo toho jsme se sešli v klubovně a povídali jsme si o pohybu v horách a o vybavení do terénu. Čas rychle uplynul, mezitím déšť ustal a tak zbylo času ještě na několik drobnějších her. Mezitím děvčata obalila houbové řízky z nalezených hřibů a k tomu ještě plátky sýra na smažený sýr. Poté se konala večerní hostina a i několik zarytých odpůrců konzumace hub se nechalo zlákat výtečnými houbovými řízky, které zmizely z velkých mís během několika málo minut. Po opulentní večeři následovala příprava poradního ohně, ke kterému jsme se setměním zasedli. Povídali jsme si o tom, co nás během následujícího školního roku čeká a nemine. Při tom jsme zpívali a opětovně jsme pozorovali hvězdy. Na závěr přišlo malé překvapení – na stole před chatou se objevil meloun s vyřezanou osmičkou a kolem něj 15 skleniček s nealkoholickým sektem. To malý Vašík slavil své 8. narozeniny a táta Míla mu připravil horskou hostinu. Všichni jsme si s Vaškem připili a následovala konzumace obrovského melounu. Poté jsme s plnými břichy ulehli a za chvíli se z chaty ozývalo jen slastné oddechování.

V neděli jsme se probudili do typického jizerského mlžného rána – známka toho, že podzim již neúprosně vstoupil do našich hor. Posnídali jsme domácí koláč z vlastnoručně natrhaných borůvek, který jsme doplnit jogurtem – jak jinak také s borůvkami. Potom jsme si sbalili, uklidili chatu a skupina kluků vyrazila s Tomášem a Mílou směrem k Čihadlům, kde nám nechal místní revírník pokácet silný suchý smrk vhodný na výrobu špalků na štípání dřeva. Tak jsme jej rozřezali, silné špalky jsme naložili a odvezli na chatu. Mezitím se čas naklonil a tak krátce před dvanáctou valná většina vyrazila dolů Velkým Štolpichem do Hejnic na vlak, který všechny odvezl domů k maminkám.

Fotografie z výpravy