Sešlo se nás v pátek na libereckém vlakovém nádraží celkem 10. Bylo hezké počasí – babí léto v plném proudu a slibovalo pěkný víkend. Společně jsme tedy vydali na cestu vlakem přes dva státy do nejsevernější části Čech – Šluknovského výběžku. Těsně před setměním jsme pak dorazili na základnu – terénní stanici AOPK ČR v Dolní Chřibské. Ubytovali jsme se, každý se navečeřel z vlastních zásob. Mezitím dorazil ještě Míla s Vaškem a tak nás bylo celkem 12. Večer jsme si společně promítli filmy o národním parku České Švýcarsko – o divoké krajině, do jejíž části vyrazíme druhý den.
V sobotu po snídani jsme se vydali na autobus do Kyjova, ten nám však projel kolem očí, aniž by zastavil. Čekali jsme totiž na opačné straně silnice. A tak jsme zvolili náhradní variantu: přešli jsme na náměstí do Chříbské a odtud jsme pak odjeli jiným autobusem přes Krásnou Lípu až na Vlčí Horu. Odtud jsme se pak šli pěšky po Köglerově stezce (mimochodem nejstarší naučné stezce u nás) do nitra Národního parku České Švýcarsko. Brzy jsme odbočili ze značené turistické cesty a vydali se divokým údolím Malého Vlčího potoka. Brodili jsme se bažinami, pozorovali okolní skalní stěny, ale také jsme si nemohli nevšimnout rozsáhlých škod na smrkových porostech, jež byly způsobené kůrovcovou kalamitou. Po několika kilometrech putování divočinou jsme došli k Turistickému mostu, kde jsme v přístřešku společně poobědvali. Pak jsme se vypravili proti proudu říčky Křinice romantickým Kyjovským údolím. Cestou jsme si zahráli několik her, aby nám cesta lépe ubíhala. Asi po hodině jsme dorazili do osady Kyjov, kde jsme si dali limonádu a někteří to doplnili také nějakou tou sladkou dobrotou. Za chvíli přijel autobus, který nás odvezl až do Chřibské. Rychle jsme uvařili večeři a poté jsme se sešli opět v klubovně, abychom si promítli napínavý film k 83. výročí Mnichovské zrady a obsazení pohraničí – tedy oblastí, ve kterých dnes žijeme.
V neděli nás po probuzení opětovně vítal slunečný den. Posnídali jsme vánočku s kakaem, uklidili základnu a poté jsme pomohli panu správci s úklidem a sekáním přilehlé zahrady. Okolo půl dvanácté jsme se vydali na náměstí v Chřibské, odkud nás autobus dovezl do Rybniště na vlak. Za necelou půldruhou hodinu, během které jsme projeli opět dvěma sousedními státy, jsme byli zpět v Liberci.
V sobotu nás přivítalo ráno celkem slušné počasí, a tak po rozcvičce do půl těla a společné snídani jsme rychle udělali ranní nástup, vztyčili vlajku a mohli jsme začít hrát první velkou terénní hru. Soutěžilo se ve dvou týmech, které se nesměly za žádnou cenu roztrhnout. Každý tým se společně musel držet pláště pneumatiky, kterou musel donést do Štolpichu a dotknout se u prvního mostu kovového zábradlí. Jenže se vloudilo malé nedorozumění, první most, který byl plánován jako cílový, neměl zábradlí kovové, ale dřevěné. A tak družstva běžela Velkým Štolpichem dolů až k pomníku císařovny Sisi, kde se nachází most s opravdovým železným zábradlím. Zpátky se tak vrátili všichni notně zpocení a doslova vysílení. Po krátké pauze následovala soutěž ve sběru borůvek, při které se našlo také mnoho pěkných smrkových hřibů. Následoval oběd, polední pauza a pak opět další hra. Tentokráte muselo každé družstvo za určený časový úsek donést co nejvíce vody v ešusech ze Štolpichu. Bylo to pro všechny náročné, protože ještě neodezněla bolest nohou z dopolední drsné hry. Bohužel začalo již během hry krápat, což nám překazilo plánovaný odpolední horolezecký výcvik. Místo toho jsme se sešli v klubovně a povídali jsme si o pohybu v horách a o vybavení do terénu. Čas rychle uplynul, mezitím déšť ustal a tak zbylo času ještě na několik drobnějších her. Mezitím děvčata obalila houbové řízky z nalezených hřibů a k tomu ještě plátky sýra na smažený sýr. Poté se konala večerní hostina a i několik zarytých odpůrců konzumace hub se nechalo zlákat výtečnými houbovými řízky, které zmizely z velkých mís během několika málo minut. Po opulentní večeři následovala příprava poradního ohně, ke kterému jsme se setměním zasedli. Povídali jsme si o tom, co nás během následujícího školního roku čeká a nemine. Při tom jsme zpívali a opětovně jsme pozorovali hvězdy. Na závěr přišlo malé překvapení – na stole před chatou se objevil meloun s vyřezanou osmičkou a kolem něj 15 skleniček s nealkoholickým sektem. To malý Vašík slavil své 8. narozeniny a táta Míla mu připravil horskou hostinu. Všichni jsme si s Vaškem připili a následovala konzumace obrovského melounu. Poté jsme s plnými břichy ulehli a za chvíli se z chaty ozývalo jen slastné oddechování.