Sešli jsme se v pátek na autobusovém nádraží v Liberci. Bylo nás celkem 12. Počasí bylo nevlídné a začínalo sněžit. 3 auty jsme vyrazili směrem do hor, kde nás vítala zimní atmosféra. V mlze a sněžení jsme dorazili na Tetřevky, kde leželo asi 5 cm sněhové pokrývky. Přivítala nás studená chata a zamrzlý vodovod. Rychle jsme zatopili, ubytovali jsme se a uvařili čaj. Za chvíli již bylo v jídelně příjemné teplo a tak jsme usedli k večeři a k horkému čaji, který přišel všem vhod. Poté služba umyla nádobí a začali jsme se věnovat večernímu programu. Rozdělili jsme oddíl do dvou družin, které dostaly historické oddílové názvy – Vlci a Lišky. Poté jsme si zahráli několik her a šli jsme spát.
V sobotu jsme se probudili do mlhavého studeného rána. Rychle jsme se nasnídali, umyli nádobí a nanosili vodu do zásobního sudu. Poté nás celé dopoledne čekalo řezání a štípání dřeva, které jsme předtím natěžili během brigády na Tiché říčce. V poledne již bylo všechno dřevo uklizené v kůlně. Tomáš mezitím uvařil oběd, který jsme rychle snědli. Po polední pauze jsme opětovně vyrazili ven do lesa na chvojí, ze kterého pak upletla každá družina adventní věnce. Pak jsme se vrátili do příjemně vytopené chaty. Následovalo několik her a pak se již rychle setmělo. Oloupali jsme brambory a Tomáš z nich usmažil mísu bramboráků. Následoval úklid a mytí nádobí. Večer pak přišlo v klubovně překvapení. Tomáš s Mílou připravili v klubovně pro každou družinu hromádku věcí, vedle které ležel podivný batoh, který většina členů viděla poprvé – US torna, zvaná usárna. Úkolem každé družiny bylo tento batoh sbalit. Vznikly velmi podivuhodné tvary, které se podobaly všemu možnému, jen ne batohu. Pak Tomáš a Míla ukázali ostatním dva různé způsoby balení a každá družina si pak zkusila balení tentokráte naostro. Výsledek již byl o poznání lepší. Po balení batohu jsme si zahráli několik her a zpívali jsme písničky podle oddílového zpěvníku. Venku začalo hustě sněžit a tak jsme byli rádi, že můžeme sedět pěkně v teple chaty. Postupně všichni usínali a odcházeli unaveni na kutě.
Nedělní ráno bylo mrazivé a zasněžené. Nasnídali jsme se, sbalili jsme si věci a poté jsme se pustili do úklidu základny před zimou. A vzali jsme to pěkně zgruntu, zejména ložnici. Před polednem jsme byli hotovi. Tak jsme se naobědvali, chvíli poseděli nad plány do konce roku a poté jsme již vyběhli ven. Poslední dějství před odjezdem byla velká sněhová bitva mezi družinami. Část odešla Štolpichem do Hejnic, zbytek nasedl do aut a vydali jsme se do Bedřichova. Zde nás čekalo nemilé překvapení – totálně ledová silnice dolů ke stadionu. Tomáš to vzal se svým autem stylem „sáně“ s několika otočkami o 180°, Míla kopec raději sjel prostředkem louky. Zbylá cesta do Liberce pak již proběhla v pořádku, jenom jsme měli maličké zpoždění.
Do hor vstoupil naplno podzim. Koruny staletých buků září mnoha barvami a ranní mrazíky dávají tušit brzkému příchodu zimy. Návštěvníků ubývá a v horách panuje zvláštní čas. Ale mladí strážci se ještě zdaleka neukládají k zimnímu spánku a proto se právě v této době vydáme na velkou podzimní výpravu do Jizerek.
V sobotu nás přivítalo ráno celkem slušné počasí, a tak po rozcvičce do půl těla a společné snídani jsme rychle udělali ranní nástup, vztyčili vlajku a mohli jsme začít hrát první velkou terénní hru. Soutěžilo se ve dvou týmech, které se nesměly za žádnou cenu roztrhnout. Každý tým se společně musel držet pláště pneumatiky, kterou musel donést do Štolpichu a dotknout se u prvního mostu kovového zábradlí. Jenže se vloudilo malé nedorozumění, první most, který byl plánován jako cílový, neměl zábradlí kovové, ale dřevěné. A tak družstva běžela Velkým Štolpichem dolů až k pomníku císařovny Sisi, kde se nachází most s opravdovým železným zábradlím. Zpátky se tak vrátili všichni notně zpocení a doslova vysílení. Po krátké pauze následovala soutěž ve sběru borůvek, při které se našlo také mnoho pěkných smrkových hřibů. Následoval oběd, polední pauza a pak opět další hra. Tentokráte muselo každé družstvo za určený časový úsek donést co nejvíce vody v ešusech ze Štolpichu. Bylo to pro všechny náročné, protože ještě neodezněla bolest nohou z dopolední drsné hry. Bohužel začalo již během hry krápat, což nám překazilo plánovaný odpolední horolezecký výcvik. Místo toho jsme se sešli v klubovně a povídali jsme si o pohybu v horách a o vybavení do terénu. Čas rychle uplynul, mezitím déšť ustal a tak zbylo času ještě na několik drobnějších her. Mezitím děvčata obalila houbové řízky z nalezených hřibů a k tomu ještě plátky sýra na smažený sýr. Poté se konala večerní hostina a i několik zarytých odpůrců konzumace hub se nechalo zlákat výtečnými houbovými řízky, které zmizely z velkých mís během několika málo minut. Po opulentní večeři následovala příprava poradního ohně, ke kterému jsme se setměním zasedli. Povídali jsme si o tom, co nás během následujícího školního roku čeká a nemine. Při tom jsme zpívali a opětovně jsme pozorovali hvězdy. Na závěr přišlo malé překvapení – na stole před chatou se objevil meloun s vyřezanou osmičkou a kolem něj 15 skleniček s nealkoholickým sektem. To malý Vašík slavil své 8. narozeniny a táta Míla mu připravil horskou hostinu. Všichni jsme si s Vaškem připili a následovala konzumace obrovského melounu. Poté jsme s plnými břichy ulehli a za chvíli se z chaty ozývalo jen slastné oddechování.
V září 2021 opětovně zahajujeme po covidové pauze naší oddílovou činnost. Letní tábor máme úspěšně za námi a tak je čas pustit do tradiční pravidelné celoroční práce. AOPK ČR (Regionální pracoviště Liberecko) podepsala před několika měsíci smlouvu s organizací 